Večerní divná nálada

Tak mě tak napadá,že když člověk tahle něco píše na net,něco ze svého života,každej může nakouknout do jeho osobnosti. Míra záleží na všimavost lidí,kteří si to čtou. Ale já vlastně nechci,aby někdo znal mé pocity a mé pohnutky,chci být kniha,která se nikdy nedočte stejně,kterou každý chápe jinak. Ale co když ten výraz,který na sebe člověk bere,když komunikuje s okolím je jen další z mnoha masek v jeho zásobě? Jak si vůbec můžeme být jisti tím,jestli někoho známe,když ho pořád potkáváme v té samé masce a neznáme ho z jiného pohledu? Jak si pak člověk může o někom utvořit obrázek,říct o něm,že je nejlepší kamarád,když ho vlastně nikdy nemůže pořádně znát? Nacházím spoustu otázek,zapeklitých a neodpověditelných snad nikým a ničím...Myslím,že až když člověk pozná sám sebe,má šanci malinko lépe poznat ostatní i z jiného úhlu. Ovšem je někdy možné poznat sám sebe,aby nás pak nic už nepřekvapilo? Já jsem třeba jasný příklad toho,že mé podvědomí a vědomí ovládá něco,co si řiká duše nehorázným způsobem. Já vlastně nechci,aby si tohle někdo čet,protože bude znát mé nitro,mé myšlenky,mé pohnutky...,ale nemůžu si pomoct a musím to napsat...že by skrytá touha dostat ze sebe na "papír" všechno a další den začít čistá,jako nepopsaný list papíru??? To je filozofie o smyslu života? Nebo jen pubertální výlev člověka,který je holt v blbém věku a neví,co se sebou?? Toť otázka...