Maličkosti z knih

V náladě své nezáviděníhodné a s duší rozbitou uchyluji se čím dál tím víc ke knihám...Tady jsou nějaké střípky,které se mně osobně docela zalíbily.

... a v hlavě mi pořád znělo : Já píši Vám,co mohu více, co ještě mohu dodati... Pitomá,blbá nána Taťána,copak nevěděla,že jakmile to musí vyslovit sama, je to všechno v hajzlu? Co si ta ruská husička sakra myslela? Že toho nafoukanýho debila okouzlí svojí čistou a upřímnou láskou nebo snad svým dojemně prostým stylem? Některý ženský jsou fakt nemožný a pak se nestačej divit. Žádný : já píši Vám,co muhu více, ale : dělej,jakoby nic - to je jediný správný heslo. taky k ničemu,ale alespoň nikdo neví,že je zle.

Když jsme pak šli ,konečně sami,pěšky přes Kampu, najednou povídá :
- Víš,dneska,já ti nevim....
- No jo,povídám já, bylo to takový divný,co?
- To teda bylo.To fakt vůbec nemá cenu tohleto.
- No to nemá.No tak když to nemá cenu,tak se můžeme zase rozejít.
- No tak jo. Tak se teda rozejdeme.
- Tak jo,ale stejně je to škoda.
- No jo,to teda je, vzdychne Antoša,ale neřekně,abysme to nedělali.

Chtěla jsem se jich zeptat, jestli to viděly taky, věděla jsem, že viděly, a jestli je to TO..ale poněvadž byly zticha a poněvadž jsem nevěděla,jak bych to měla nazvat,tak mi to bylo blbý. Cítila jsem,že slovo pindík, který jediný se u nás doma v souvislosti s bráchou sem tam používalo,není úplně přiměřený tomu,co jsme viděly, a žádnej jinej výraz, kterej by teda zase na druhou stranu nebyl šíleně sprostej, mě nenapadal. Mužské pohlavní ústrojí taky nebylo to pravý, a kromě toho než bych to přeříkala,tak už by dávno bylo po zvonění, a na slovo penis jsem si vzpomněla až za dvě hodiny při fyzice. V učebně fyziky,zrovna na tý lavici vzadu uprostřed,kde sedím,je napsáno SEDÍ PYJE,CIGARETY KOUŘÍ a nad tim je to namalovaný. A to jsem si pořád ještě nebyla úplně jistá,jestli to bylo fakt vono,protože na všech obrázcích,který jsem kdy viděla a taky na bráchovi to vždycky vypadalo úplně jinak. Až když jsem si pak v jednom Hrabalovi přečetla, jak nějakej retardovanej chovanec z ústavu třímal v ruce svůj vztyčený úd jako telecí nožku - definitivně se to ujasnilo. :)

(Irena Dousková : Oněgin byl Rusák)

Není to zas tak jednoduché říci někomu "miluji vás!". Je to mezní výraz. Za ním je už jen astrální svět ticha,něco nekonečného,žádné patníky lemující silnici v idylické krajině. Je to moment,kdy člověk odhazuje berle a sám v záři reflektorů s roztrženou košilí na hrudi volá "Miluji vás!","za pravdu!", "Za revoluci!"....

"Vemte si,studenti,napřiklad Kašpárka.Vždyť to není nic jiného než prototyp kreténa z kašperských Hor."

Pepíno má jenom teď.TEĎ.Je to fantastické a také bych to rád dokázal. Existuje jenom TEĎ. Žádné zrudnutí uprostřed úvah, protože z paměti vystrčila rohy zahrabaná vzpomínka,aby člověku s výsměchem připomněla,jak je ubohý. Žádný strach z budoucích dnů,z chorob, smrti a prázdnoty. Pepíno má jenom a jenom TEĎ.

(Petr Šabach : Putování mořského koně)

Právě proto,že mi byla natolik blízká i vzdálená zárověň, jsem ji nechtěl navštívit. Měl jsem pocit,že tím,čím pro mě je,může být jenom na velikou vzdálenost. Měl jsem strach,že malý,vzdušný a bezpečný svět pozdravů a kazet je natolik umělý a zranitelný,že skutečnou blízkost nevydrží. jak bychom se mohli setkat tváří v tvář,aniž by nevyšlo na povrch vše, co se mezi námi stalo.

Kdysi jsem obzvlášť miloval její pach. Voněla vždy svěže : čerstvě umytá nebo oděná,čerstvým potem anebo čerstvou láskou. Občas používala parfém,nevím jaký,ale i tato vůně byla více než cokoliv jiného především svěží. Pod vrstvou těchto čerstvých pachů spočíval ještě jiný,těžký,temný,drsný pach,často jsem ji očichával jako nějaké zvědavé zvíře,začal jsem u krku a ramen,které voněly po čerstvém umytí, mezi ňadry vtahoval čerstvý pach potu,jenž se v podpaží mísil s jiným pachem,nacházel jsem těžký temný pach kolem trupu a břicha v téměř nezředěné a mezi nohama šťavnatě zabarvené podobě,která mě vzrušovala,očuchával jsem i její nohy a chodidla,stehna,kde se těžký pach ztrácel,ohyby kolen,ještě jendou zavanul lehký lehký a čerstvý pach potu,a chodidla s pachem mýdla,kůže nebo únavy. Záda a paže žádný mimořádný pach neměly,nevoněly po ničem,a přesto voněly po ní,na dlaních ulpívala vůně dní a práce : tiskařská čerň jízdenek,kov kleštiček,cibule,ryba či pečený tuk,prací louh nebo horko z žehlení. Zpočátku,když byly umyté,neprozrazovaly ruce nic podobného. Mýdlo však pouze tyto pachy přehlušovalo,a tak byly po jisté chvíli opět zpátky,slabé,slité do jediné denní a pracovní vůně,do vůně končícího dne a pracovní doby, vůně večerního návratu domů a pobytu doma.

(Bernhard Schlink : Předčítač)

To nebyl stroj,co působilo hluk,to bylo já černovlasé dívky, ta dívka,aby se dala slyšet,aby vstoupila do vědomí jiných, připevnila ke své duši hlučný výfuk motoru. Agnes se dívala na vlající vlasy té hlučné duše a uvědomila si,že touží intenzívně po dívčině smrti. Kdyby se teď srazila s autobusem a zůstala v krvi na asfaltu, Agnes by nepocítila ani hrůzu,ani zármutek,jen zadostiučinění.

(Milan Kundera : Nesmrtelnost)