Jsme obětí intuice?

Kolikrát se mi stane, že cítím, že tak je to správně. A ještě častěji mám pocit, že se vyznám v lidech, že vím,co udělají a že vím,co cítí. A hodněkrát tomu nasvědčují okolnosti, jako že se ten někdo chová tak, jak "vím", že se zachová.. Zní to zmateně? Asi je. Ale dnes cestou ze cvíka jsem si řikala (po jedné události,kterou má chorá mysl předpovídala:)), že všechny ty události nasvědčující správnost mé intuice mohou být pouhou náhodou. To znamená, že intuice klidně může být jen představa,mozaika poskládaná z přání. A pak můžu mít pocit, že vím, jak se ta konkrétní osoba cítí, ale taky se může cítit úplně jinak, že jo... A já si jen různé podněty vyvolané subjektem zakomponuju do svého příběhu :) Třeba je úloha intuice úplně přeceňovaná, stejně jako úloha člověka, a v našich životech nic neznamená, protože stejně nezjistím, kde je pravda...postupem času,když události konečně získají ustálený směr a věci vyplavou na povrch, se ale dá potvrdit výborná funkce naší intuice. Nebo to je jen náhoda? Není intuice jen náhoda? Nebo čerpáme ze zkušeností uložených v naší mysli? Podle mě se chování lidí a události v životě, stejně jako veškeré dění světa, opakují po spirále, takže intuice může být jen vyvození z předchozí události podobného rázu. V tom případě jsou ale lidi jen loutky, jen stroje s naprogramovaným chováním - chováme se všichni v určitých situacích stejně? V situacích, které se týkají pudů a emocí asi jo..ale málokterá situace se odehrává bez přítomnosti emocí...takže se všichni chováme stejně?
Momentálně jsem z toho malinko zmatená a asi moc přemýšlím nad věcma, které stejnak nedomyslím a neprokouknu...