Sen

Už se mi to dlouho nestalo. Pár let možná. Už se mi dlouho nestalo...Usnout. A probudit ze zpocená a zmatená. Vidět (i slyšet) z blízka vlastní křik. Bylo to tak opravdové, tak živé. Už se mi dlouho nezdálo takové pseudobaroko...upíří a dámičky, ale zároveň můj život teď, útržky z Ústí, lidi z Ústí...a strach, strach o život...s kofolou plazící se po nábřeží, světla kamionu...a pocit štěstí, když se starám o malé dítě sousedů a bavím se s kamarády, co jsem už dlouho neviděla...
Bolí mě z toho hlava. Vzbudila jsem se absolutně dezorientovaná. Vzbudila jsem se vlastním tichým, ale opravdovým a intenzivním křikem!
A to jsem si šla jen na chvilku zdřímnout...