Cejtím se hrozně. Příšerně. Mám kamarádku v nemocnici, někde chytila meningokoka B...je to hrozně nebezpečný, může se cokoliv stát...mám v nemocnici kamarádku, kterou mám hrozně ráda...
Nějak si díky tomu dokážu víc uvědomovat samu sebe...zas jednou nezaslepeně vidím, jakej jsem hroznej sobec. Jak na mám na všechno blbý kecy a sama jsem na konci pomyslného hodnotového řetězce. Chci to změnit.
Nebudu už Romanovi vyčítat, že má v hlavě jen diplomku, ale pochopim to. Nebudu už zlá na kamarády, ale vezmu to tak jak to je.
Nevim, kde se tahle životní deziluze bere, proč se vždycky kazí všechno naráz...sakra, je mi z toho všeho fakt hrozně smutno :(
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Teta je teď taky v nemocnici, měla myom v děloze a musela na operaci a Honzovo máma je tam teď taky, ale tý zase budou dávat novej kyčelní kloub a bratranec tam jde příští měsíc, protože se mi nedovírá záklopka mezi jícnem a žaludkem, už je asi půl roku na dietě a tak... Není to lehký mít někoho blízkýho v nemocnici, ale občas tam musí každej :o( Je to prostě bohužel součást kazdodenního života, ta nepříjemnější součást... Ale všechno zlý je k něčemu dobrý, pokud tomu věříme :o)
Držím kamarádce palce... A i Tobě <3
Okomentovat