...

Nechala jsem sebou zametat, i když jsem si dala předsevzetí, že se to už nestane...zase jsem si připadala jak naprostý idiot, zase jsem brala na někoho ohledy! Ale s M. jsme se dohodli, že takhle už to dál nejde...

Tak moc jsem si přála psa, že jsem vynaložila veškeré úsilí, našla byt, našla spolubydlící, našla pséka...jenže jsem tak dlouho čekala na podporu toho nejbližšího člověka, až si toho psa vzal někdo jiný...nesvádím to na něj, to vůbec ne..je to moje chyba, že jsem chtěla vidět nadšení i na druhé straně. Ale už to neudělám a doufám, že tím se věci rozpohybují a vše bude zase dobré..protože jestli ne, tak se buď dostanu do Beřkovic nebo...

Dnešní podvečer byl pro mě hroznej, horší. Zjistila jsem, že ten pes už má pánečka a napsala to svému milému...reakce? žádná! Což se asi dalo čekat, páč on žádného psa přece nechtěl..já jsem si akorát pobrečela ve vaně, v tu chvíli se mi zhroutil svět, ale přesto - mrzelo to jen mě! Nechápu..přece když někoho miluji, tak mě mrzí věci, co mrzí jeho, mám radost z toho, čeho má radost on, jsem mu oporou..nebo jsem doprdele opravdu tak naivní?? Prosím kohokoli o pár facek a návrat do reality, kuju!

Ještě že mám M. a vím, že ten mě podpoří v každé situaci, prostě je to pravý přítel, Takový, co zbytečně nepotřebuje mít ve všem pravdu, co vás prostě podpoří, ať se děje co se děje..a za to mu děkuju!

(Pokud si to budu číst zítra: Pamatuj si, že odteď myslíš hlavně na sebe!!!!)