To, co už jednou řekl Sigmund Freud....

Řečeno to už bylo tolikrát,ale pořád tomu ta druhá část našeho Já nechce uvěřit. Někde uvnitř nás je něco, co výrazně ovlivňuje náš život. Říkejme tomu druhé Já (NadJá). Být kámošem s tou druhou osobou je občas těžké - člověk je přeci tvor racionální. Ale když se na to podíváme z té druhé stránky,tak co naše Já? Rozhoduje,ale stejně je ovlivňěno tím v nás, i když si to ani neuvědomujeme. Někdy mi připadá,že člověk je vlastně jen taková loutka, s kterou si hraje nějaká vyšší moc...

Proto otevírám debatu,co si myslíte o moci NadJá? Vyzkoušeli jste někdy nějaké psychologické terapeutické metody - psychoanalýza,hypnoza, holotropní dýchání...? Já ne,ale asi to brzo vyzkouším.

Lída
Scházíme se v konírně, uléhám na matraci pod spacák, pod hlavou polštářek, přes oči uvázaný šátek. Markéta usedá po mém boku, v ruce stonek vratiče. Ještě poslední úpravy a domluvy. Pod Mírovým slovním vedením uvolňujeme pozvolna jednotlivé svaly, až je uvolněné celé tělo.
Začínáme prohlubovat a zrychlovat dech. Míra nám přeje šťastnou cestu a pouští hudbu, hodně, hodně hlasitě.
Po chvíli intenzivního dýchání mi mravenčí celé tělo. Dostávám křeče do rukou, na břiše mi leží snad celá skála. I s hrudníkem se něco děje. Mravenčení sílí, šíří se dál, už jej cítím i v obličeji. Jen nohy jsou na tom lépe. Tam brnění ustalo. Snažím se křeče prodýchat, nedaří se mi splynout s hudbou, brnící tělo mě drží při zemi. Zapřu si ruce do sebe a protahuji je. Křeče jsou již hodně nepříjemné, bolestivé. Hudba je rytmičtější, začínám kroutit hlavou ze strany na stranu, zvuky mi splývají v jeden tón, na chvíli přestávám dýchat, celé tělo se zklidní a já přestávám tělo vnímat. Vznáším se, před zrakem mi plynou obrazy, které se mi nedaří zachytit. Rozplývají se, jak se k nim víc přiblížím.
Opět si uvědomuji tělo, začínám zrychleně dýchat, protahuji si ruce, opírám se o dřevo za hlavou, tlačím ruce proti desce, masíruji si obličej, zývám, pusa se mi může roztrhnout jak se mi otvírá.
Křeče přestaly, chce se mi tančit. Zvedám se, Markéta mi pomáhá, mám potřebu cítit pevnou zem pod nohama. Osahávám si prostor kolem sebe, splývám s hudbou, nechávám tělo aby si dělalo co se mu líbí a vnímám pocity, které to ve mně vyvolává. Je mi krásně, chce se mi obejmout celé Universum, natahuji se, ráda bych se roztočila, ale prostor je omezený, několikrát na někoho narážím, snažím se naznačit rukou, že se omlouvám, chybí mi zraková kontrola. Večer po dýchání se dovídám, že Míra kolem mě procházel neohroženě, Markétě jsem se trefila přímo do nosu. Když jsem se dostatečně zapotila a unavila, uléhám na matraci a rozdýchávám se v rytmu hudby. Sleduji plynoucí obrazy, dívám se na mořské vlny, narážející na břeh, moře je čisté, živé a přitom konejšivé. Jsem někde hodně vysoko, dívám se na zem, kde jsou stromy, lidé a nějaká stavba, vše je to malinkaté a v pohybu. Barvy jsou výrazné, nejvíc vnímám zelenou barvu vegetace. Další obraz, který se mi daří zachytit, je nedokončená dřevěná stavba, terasa, veranda, bude to chata? Nevím, ale dřevo je čisté, žlutobílé, voňavé a je mi příjemně. Pluji dál vzduchem a vidím postavu kráčející na dvou sloupech. Místo pravé nohy má zlatý sloup, levou mu nahrazuje sloup stříbrný. Prochází kolem mne doprava, otáčí se hlavou ke mne, vyzývá mě abych jej následovala? Má tmavé, delší vlnité vlasy, je to mladý muž, vážné tváře. Obraz mizí a já se dostávám do svého těla. Jsem ve světlém prostoru, nic jiného než barvu nevnímám. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se dostat do hlavy. Tam je na rozdíl od těla temno. Tmavá havraní křídla? Snažím se prostor prosvětlit, ale nedaří se mi to. Cítím, že na to budu potřebovat čas, který teď už nemám, hudba je klidnější a mě je smutno, přepadá mě lítost, do očí se mi derou slzy. Zachumlávám se do spacáku a už pláč nemůžu zadržet, dere se na povrch. Uvolňuji jej do spacáku. Markéta mi klade ruku na rameno, jsem ráda, že ji cítím, že je se mnou. Pláč přichází v nárazových vlnách, snažím se nemyslet na to, že jsou kolem mne lidé, kteří mě slyší a naříkám. Nevím proč, nic mě nebolí, jen veliký smutek mě tíží. Jsem z toho unavená a pozvolna se uklidňuji. Tělo mi hladí andělská křídla, balvan z hrudníku se rozplynul. Odpočívám, nechávám se konejšit hudbou.