Polopříběh

Bosýma nohama šmátrá po parketách, do prstů vstupuje den, rozloha dne - mám dneska volno - a pak opět ten svíravý pocit : teď už jej nemá na co svést, kam před ním utéct, ale proč bych utíkala, nebudu na něj myslet, vždyť jsem to sama chtěla, stejně jsme se k sobě nehodili - i kdyby to, co udělal, neudělal....
Ale stejně se nemůže zbavit lítosti : jak to mohl učinit - klamat ji, když ho milovala a když jí tvrdil, jak ji miluje. Já bych to nikdy nedokázala. Láska, uvažuje, sklutečná láska se nedá dělit, je úplná a trvá, i když možná já ji nikdy nepoznám, každému přeci není přisouzeno prožít skutečnou lásku, a pocítí náhlou úzkost, venku před oknem na ushclé větvi, jež se podobá sově, se třpytí kapky. Ty si myslíš, že ne, že neprožiju, že dneska už nic takového nemůže být, ale já se dočkám, a potom takhle ráno - nakloní se nade mnou, ten milovaný, a položí mi ruku sem, až sem, a bude při mně celý a jeho teplo mě obemkne.
A stýská se jí, velice se jí stýská, nemusí na nic myslet a stesk je v ní...

...ale na tom nezáleží, vystoupím někde, aby tam byly skály, a polezu vzhůru a potom tam nahoře, jako když jsme bývali spolu, jenže já sama si teď lehnu daleko od všech cest do vlažné jetelové trávy a budu čekat, a zavře tedy za sebou tiše dveře toho pokoje, spíše mansardy, v níž se už jen konec šňůry bude lehounce kolébat za zavřeným oknem a zavřenými dveřmi...

Stoupne si za řidiče, trochu přemýšlí o lásce. Nejhorší není žít bez lásky, nejhorší je žít v lásce, která se rozložila a rozdrobená na kousky už není láskou, ale břemenem. Je hrdá na to, že se dovedla vymknout lásce, která by se zcela jistě změnila v břemeno.

Láska je určitě největším štěstím, ale zároveň člověka zahltí sama sebou, ve chvíli, kdy má člověk pocit, že žije nejúplněji, přestává ve skutečnosti žít. Kolem něho uplývá nesčíselně možných lásek a chvil a příležitostí větších a úplnějších, než jsou ty, které žije, ale on je nevnímá.

Člověka k lásce taky často dožene jenom samota a člověk se vlastně zmítá mezi svobodou a samotou - jenže nejčastěji ztrácí svobodu a neunikne samotě, tohle jsme někde četal, ale teď to vím, teď to úplně cítím.

...blížila se pocitu mnohokrát opakované naděje, může ji mít stále ještě rád, i když vlastně teď nevěděla, co to znamená : má stále rád, ale snad mě čeká...

Zhasne a posadí se do houpací židle a tu ji napadne, že láska je vlastně jako život, člověk ví, že skončí špatně, že se skončí příliš brzy, že není naděje v jeho trvání, a přece jej žije, a člověk tedy miluje - jako žije - s touhou po trvání, bez naděje po trvání, miluje se zavřenýma očima a s úzkostí, která prolíná štěstí, a nemyslí a nechce myslet.

Ivan Klíma : Milenci na jednu noc