I found I'm not happy

Samozřejmě si nemůžu stěžovat na materiální stránku, páč proti jiným se mám přece jen pořád jako prase v žitě, ale na úrovni nějaké seberealizace, na úrovni pocitu, že směřuji správným směrem, na úrovni, že vše je jak má být, se mi jaxi nedostává toho, co bych očekávala - spokojenost, štěstí, atd. Prostě je to naprd (nevím ale, jestli je to dáno hormonální nedostatečností nebo přebytečností, začátkem školy nebo prostě jen "změnou prostředí"). Všechno, co by ve dvaceti mělo být jednoduché, je najednou hrozně složité. Všechno, co by ve vztahu mělo jít v klidu, jde v bouři. Všechno, co by ve škole mělo být jasné, je nejasné (snad jediným světlým bodem je to, že mě po prvním týdnu psychologie stále baví a že jsem z ní nadšená).

Nevím, možná mě jen "ničí" život na minimálním prostoru s maximem věcí, lidí, kde nepanuje žádný řád, kde je každý individuem a podle toho si žije.

Nevím, možná mě jen "vyčerpává" změna prostředí po dlouhé době, ta náhlá nutnost být samostatná a dospělá a rozhodná, i když ani jedno z toho být nechci (a zároveň chci), ale ne tak, jak se to právě teď děje.

Nevím, možná mě jen "ubíjí" to, že nic nejde jednoduše, že na všechno se musí jít složitě. A já si myslela, že teď by to mělo jít snadno, vždyť jsme ještě mladí a přizpůsobivý...bohužel to tak nejde.

Možná jsem jen sobec a "štve" mě, že nedostávám to co chci.

Možná už se ale jen nechci věčně přizpůsobovat, nechat se utlačovat potřebami/pocity/přáními/sny ostatních. Možná je na čase odpíchnout se a jít si za svým.

Škoda jen, že to nevím s určitostí...