(Po)vznést se nad mraky

Ráda bych se povznesla nad určité věci, ale prostě mi to nejde...nejde mi dělat, že mě to neštve, že mě to nemrzí, že to tak chodí. Asi jsem idealista, ale já si myslím, že to tak nechodí. Prostě nechápu, proč mám všechno dělat jen a jen a jen já :-(

Chápu, že je unavený, když přijde z práce, ale to já jsem přece taky, páč chodím do školy, na dva obory, hlavně se blíží zkouškový, takže jsem ve stresu a snadněji se třeba naštvu. Ale tak si přece dá hoďku oraz a pak něco udělá, když už žijeme ve společné domácnosti - aspoň to pitomý nádobí by jednou mohl umít bez toho, aniž bych mu řekla, ať to udělá. To, že neuklízí koupelnu a sporák, že neutírá prach ani nevynáší smetí, je mi už jedno, páč jsem na to zvyklá, ale aspoň to nádobí...chjo, copak je to tak těžký? A čas by na to měl, kdyby si nečetl stokrát zprávy na internetu a nekoukal každou čtvrthodinku do banky na svůj nový spořící účet...

Chápu, že ho nebaví psychologie, že ho nezajímá můj obor, ale to mě ten jeho taky nezajímal a přesto jsem si přečetla celou bakalářku a celou diplomku, kde bylo tolik věk, kterým jsem nerozuměla, ale prostě jsem mu s tím chtěla pomoct. A když si on má přečíst mou pouze dvacetistránkovou seminárku o spánku (to je přeci zajímavý téma a ani tak moc psychologický), tak se to pomalu neobejde bez přemlouvání a otrávených obličejů...ale tak snad může jeden druhému pomoct, ne? Od toho tu přece jsme...

A je spousta dalších věcí, který chápu a některý i nechápu, ale v souvislosti s tím mě napadá jeden citát, který jsem slyšela v jednom seriálu: Aby vztah fungoval, je třeba víc než láska...a asi to tak bude. Asi určitě..